Operace kolena

Mám za sebou úspěšnou operaci levého kolena 🙂

Kdysi dávno, někdy na vojně, jsem si „vykloubil“ koleno. Od té doby mě, více méně, provázejí bolesti levého kolena. Bolesti markantní nejvíce na jaře a na podzim. Letošní jaro bylo opravdu vopruz. Koleno mě bolelo už když jsem stoupal ze židle. Bolelo mě už když jsem si sedal a věděl, že budu muset vstát. Jak nerad jsem si sedal… Připadal jsem si jako mrzák. Zvyklý celý život něco dělat, stále se hýbat a pohybovat (přežil jsem pád z 1. patra na stavbě zákazníka a den na to šel betonovat vlastní podlahy). Teď bolest při každém kroku. Bál jsem se ze židle stoupnout, protože jsem věděl co příjde a tak jsem vstoupal na etapy: nejdřív psychicky (cca 2 min 15 sec) a pak fyzicky (další 2 minuty…). Jak říkam: vopruz a strašná sranda pro všechny kolem.

Ještě v zimě jsem každý den chodil běhat. Nic moc, ale denně 5 km jde znát. Sluchátka na uších, muzika do mozku, horká sprcha, zase muzika, televize, večeře se synem a pak zase televize a pohoda. Jeden příjde na spoustu věcí…

Pak se bolest už nedala vydržet a tak jsem šel za odborníkem. Diagnoza byla jasná: vrozená vada tvaru kolenního kloubu (to není až takový průser, protože každý jsme nějaký a já jsem více méně rovný, ale jedno koleno má tendenci mě táhnout doleva, jak příznačné a na místě… mě, pravičáka od morku kosti.. Zaplať pan Bůh.) Co s tím? Šachy a tak… „Je to doktor, musím to tak pobrat“, říkal jsem si. Tyhle kecy vydržely jen pár dní, než mi jeden z mých známých (ahoj Luďku…) řekl něco, co jsem potřeboval slyšet: Nejsi ještě dost starej na to, aby ses na všechno vysral. Druhý den jsem byl u svého ortopeda znovu s tím, že takhle to nepůjde. A ejhle. Jaká změna. Ihned mi doporučil operaci a prý sám by na ní šel. Obrat o 180 stupňů. Asi čekal na to, abych mu ukázal, jak silný jsem a jak to myslím vážně.

Tohle byste asi měli vědět. Jsem býk. To je znamení asi víc příznačné (nebo jak to říct), než všechna ostatní. Tvrdý, silný, zarputilý, rovný, sebejistý.  V čemoliv co dělám, jím, cítím, říkám a tak… Nedojezený talíř je pro mě výzva…

Vzal jsem koleno do svých rukou. Dostal jsem objednávku na magnetickou rezonanci. 6 týdnu běžná čekací doba. Sestra, co vyřizuje objednávky se mě zeptala, jestli nemám zítra ve 2 čas… Pak následovala objednávka termímu operace, která měla stanovit další postup. Vzhledem k tomu, že znojemská nemocnice je skrze svého primářě (právě se registroval další eshop, už 489.) opravdu vyhlášená, je čekací doba na operace kloubu až jeden rok. V pátek jsem se byl objednat. Sestra měla pro mě termín na čtvrtek dalšího týdne, s tím, že mě v pátek zoperují a v pondělí bych mohl domů. Senzace.

Čtvrtek, něco mezi 8:00 a 9:00. Hlásím se na centrálním příjmu. 2 tašky. V jedné pyžamo, ručník, nějaká hygiena. V druhé zbytek světa: notebook, externí harddisk, rozdvojka a tak… Sestra vočumuje jak se převlíkám a pak mě posílá do 9. patra. 2 tašky jsou velká chyba. K nim vám přidají francouzské hole a to všechno se pak pěkně pronese. Věřte mi. Pokud nečtete tenhle článek na centrálním příjmu, tak se vraťte a zredukujte vše na jednu tašku.

Moje označené koleno ještě před samotným oholením a operací.

Ortopedie, 9. patro. Protože ostatní pokoje jsou plné, mám postel na vlastním pokoji. Paráda. Vytahuji notebook, knížku a hledám dálkový ovladač k televizi. Jen pár minut na to, přiběhne maník v montérkách a televizi odpojuje. Nabízím mu pomoct, protože mám strach, že ho televize zabije. Prý už to několikrát dělal. Věřím mu. Televize je pryč. Nevadí. Daří se mi za odpoledne přečíst víc než sto stránek z knihy, kterou jsem měl přečíst už dávno. Večer pozoruji závody úspěšně zoperovaných na chodbě ortopedického oddělení a poslouchám televize ze všech pokojů, kde nestihl démon v montérkách odmontovat ostatní fungující televize.

Den operace, pátek, začína už v 6 ráno. Na pokoj vtrhne dozajista teplý úchyl se sadou žiletek v ruce. Musí mi oholit koleno. Půl stehna a skoro až ke kotníku. Ještě teď vidím jeho jazyk a výraz v tváři, když mě holil. Toho dne mi začal říkat Kluku. Oholeno. Má operace je ten den 3. (poslední) v pořadí. Než příjdu na řadu, nabídne mi sestra, že mě přestěhují na vedlejší pokoj, kde se uvolňují 2 postele. Prý tam budeme samí chlapi. Proč ne. Nemůžu se dočkat, než příjdu na řadu. Čekání mě zabije. Mezitím si stačím potykat s dvěma novými spolunocležníky. Jeden už má po operaci a druhý na ní čeká. Oba jsou mladší než já i když to nejde znát… Jeden opravuje traktory a 2. rozváží víno. O všem vím něco a tak se velice rychle stávám tmelem naší malé společnosti. Vedle toho umím nejrychleji přepínat televizi a tak je mi svěřen dálkový ovladač. Myslím, že oba toho litují, protože svůj (jejich) ovladač ovládám zodpovědně každý den až do noci a do dne mého propuštění z nemocníce. A aby se nestalo něco nepředvídaného, pokaždé, když jdu na záchod, či kamkoliv jinam, schovám ovladač tak, aby jej nikdo nenašel. Mám to vychytané. Zkušenosti s 2 dětmi jsou k nezaplacení.

Je něco kolem 13:00. Odvážejí mě na operaci. Na operačním na mě už čekají. Jedeme pozdě. Jak příznačné. Sestřicky vykukuji a volají: „No kde jste, pane Podaný“. Jako bych tu svou postel tlačil já sám. Koukám na ně a čekám odkud jednu chytnu. Musím si sednout na postel, aby mě mohli píchnout do páteře, abych nic necítil a mohli do mě řezat. Než dořekne „dejte nohy nahoru„, necítím od pasu dolu nic. Vůbec nic. Hrůza. No a pak usínám. Operace.

Těsně před 15:00 se probouzím, abych na operačním sále asistoval při své vlastní operaci. Koukám přes nějakou plentu jak doktoři zápasí s mýma nohama. Přehazují si je a já na ně koukám jak na tenis v televizi. Nezbývá než čekat, než bude konec zápasu. Doufám, že vítězem bude můj operatér a s ním i já.

No a pak mě vrací zpět na pokoj ortopedického oddělení. Mám po operaci. Místo plánovaných 40 minut trvá 2 hodiny. Kromě vyjmutí volných tělísek v kloubním prostoru mi čistí poškozenou chrupavku, meniskus a geometricky upravují češku (utahují nějakou šlachu, či co).

Po páté je večeře, kterou už stíhám na pokoji. Mám hlad a žízeň jako vlk. Necítím půlku těla. Tu spodní. Tahám se za pindíka, štípám do stehna a nic. Docela deprese. Začínám si uvědomovat, jak jsou na tom ti, co jsou opravdu na spodek OUT OF DUTY. Furt se snažím rozhýbat prsty na nohách. Nic. Pak začínají k sobě přicházet stehna a svěrač. Hurá. Mám vyhráno. Nohama ještě nepohnnu, ale už se neposeru. To je úleva ani nevíte jaká. Fakt. Kluka na posteli vedle mě málem cévkovali… No to si ani nechci představit. Uf. Mám vyhráno.

Ještě ten večer, respektive noc, jdu sám o berlých a po vlastních na záchod. Tam se mi mírně zatočí hlava, ale to přičítám posledním stopám samotné operace. Mám to za sebou. Nic mě něbolí a tak odmítám všechny tišící prostředky, které všichni berou jak o život. Možná do foroty sebou domů, nebo já nevím… Ze záchodu vidím své auto, kterým jsem přijel do nemocnice. Vyčůrám se a těším se do postele. Stále mám ovladač…

Sobota a neděle v nemocnici je docela vopruz. Není co dělat. Nic mě nebolí a tak celý den někoho povzbuzuji a tlačím k rychlejšímu uzdravení. Spolubydlícím jsem v duchu olympijských her vypsal závad na 50m  ve sprintu o holi. Sestřičky to zakázaly. Prý to večer proberem, tak uvidíme. Jsou na mě jak pes. Nevím proč. Chodím bez holí, protože se mi pletou pod nohy a hrozí, že holemi ublížím jak sobě, tak všem na chodbě a možná ještě dál. Prostě mi to nejde. Je asi mou zásluhou, co kluk, který leží vedle mě a nemohl ohnout po operaci koleno, s ním teď skoro mrská. Je to jasný, z domu je zvyklý na ovladač. Tady utřel. Stále jej mám já.

Pondělí vizita. Měl bych jít domů, ale zástupce primáře, doktor Krejzla, našel v mém koleně vodu. Chápete to. Zrovna v mém. Vodu. Říkám mu, že „to není možný, vole“. Víno, ano. Jsem ho plný. Jsem ze Znojma. Ale vodu. Abych se to bál komukoliv říct. Budou se mi smát. A mám pravdu. Zve si mě na kontrolní odběr nějaký mlaďoučký doktor a vráží do mě tufr, aby vytáhnul cca 40ml růžáku. On tvrdí voda z kolena, ale my víme své…

V úterý ráno jsem připravený na další odběr. Už vím jak na to. Doktor mě prohlédnul a pouští mě domů. Prý abych jim nekazil morálku na oddělení. Zároveň se mnou pouští i jednoho mého spolunocležníka. Na pokoji zůstává poslední hrdina z naší udatné trojky.

Sestřičkám jsem koupil bombonjeru Modré z nebe a děkuji jim za to, že vše proběhlo tak pohodově a rychle. Nutí mě vrátit ovladač k televizi. Co už. Svobodu za ovladač. Náš kamarád nás vychází doprovodit až k výtahům. Podařilo se mi zkrátit jejich pobyt v nemocnici a udělat z něj zážitek, na který nezapomenou. Budou si mě pamatovat. Určitě. Třeseme si rukama a nechtějí mi ji pustit.

Opět jsem někomu pomohl a k tomu si sám vytrpěl to své.

Belhám se ke svému autu a jsem rád, že to mám za sebou. Ještě nevím kam pojedu, ale vím, že tady nezůstanu.

Mám 4 dny po operaci a projíždím Znojmem, abych se pozdravil se svými dětmi. No není to paráda. Opouštím tu stejnou nemocnici, ve které před 6 lety zemřela má maminka a připadám si jako vítěz. Pro tentokrát.

Děkuji všem v 9. patře znojemské nemocnice. Děkuji všem, co byli se mnou. Srpen 2012.

PS: nebylo vše jednoduché jak vypadá, ale chtěl jsem, aby si každý uvědomil, že je jen na něm, co s ním bude. A nemusí jít zrovna o koleno.