Praha

Dnes jsem měl v Praze obchodní jednání. O něm samotném někdy pozďeji… 🙂

Ale o 2 věci se chci podělit už teď:

1. Metro. Respektive jezdící schody. Neni to tak, ze bych neznal jezdici schody, ale nikdy jsem nemel to stesti, ze bych byl na nich uplne sam. Respektive, ze na schodech nikdo nebyl, nez jsem na ne nastoupil ja. Nasel jsem takove schody, kdyz jsem prestupoval z trasy A na C. A v tom to je. Ty schody skoro nejely. Skoro staly. Ale prece jen se pomalicku pohybovaly. A kdyz jsem na ne vkrocil, daly se do normalniho pohybu. Razem zrychlily a unasely me normalni rychlosti nahoru, tak kam jsem chtel. Vedeli jste to? Ze to takhle proste ty schody maji? Ze kdyz nemuseji, tak proste odpocivaji? Takovy sleep mod.

2. Parkovani: tohle taky souvisi s metrem. Schuzku jsem mel primo uprostred mesta na Narodni v Adrii. Primo u zastavky Mustek. Takze uplne nejlepsi zpusob dopravy a delam to tak bezne, se mi jevilo nechat auto na kraji Prahy a do centra dojet metrem. Zaparkoval jsem auto na Pankraci v rade aut a uhanel na metro, abych vse stihnul. Jednani probehlo. Vse v pohode a ja se vydal zpet. Hop na metro, jezdici schody, v metru 2 cinane s koly a prilbami na hlave. Cesta k autu, ale auto nikde. Dokazete si predstavit tu hruzu, co po me skocila. Chodil jsem po ulici sem a tam a stale dokola a hledal svou Mazdu. Skoro volal… Az pak na miste o kterem jsem si myslel, ze snad tady to bylo, jsem videl nakladat BMW na odtahovak. Mel jsem jasno… Oslovil jsem ridice odtahove sluzby a ten dosvedcil, ze me auto odvezl na sberny dvur na Chodove. Obrovska uleva. Ridic byl v pohode a ze me vezme do nakladaku a odveze k autu. Vyrazili jsme a na dalsi krizovatce, kdyz jsme zastavili na cervenou, mi nekdo jak o zivot boucha na dvere… Majitel nalozeneho BMW za nami bezel 2 bloky. Mokrej a pry jestli muze s nama taky…

Konec dobry, vsechno dobre. Ale: priste si dam sakra pozor, jak daleko od prechodu jsem zastavil.